Jak (ve dvou) přežít multikulturní manželství

Nestrkejte nikdy nos tam, kam nemáte.

O rasismu v zaměstnání (na Moravě)

Tento blog byl původně založen jako testovací místo pro některé pasáže z rukopisu knihy Baobab v lipové aleji. Fragmenty několika kapitol (a něco navíc), tvořící víceméně souvislý příběh (budete-li číst chronologicky), najdete v kategorii Příběhy z Afriky a navazující Příběhy z Evropy.

Pro zachování kontextu je třeba začít číst  od nejstaršího článku (pro přesměrování můžete kliknout  ZDE ) a potom pokračovat pomocí odkazu "Novější článek", který najdete na konci každého textu.  Lze samozřejmě číst i na přeskáčku. Odkudkoli. Ale pak se nedivte, jestli se budete divit. 

Nejen moje bývalá budoucí spolumanželka Ngoné v tom měla jasno.

Zdá se vám český limit patnáct gramů marihuany příliš nízký pro její beztrestné držení?

Potom pozor při cestách za exotikou.

O vdané dámy se v Senegalu starají manželé. Ubytování, ošacení, šperky, jídlo, školné a léky pro děti... to všechno zajišťují pánové domů. Pracující žena má výdělek navíc jako kapesné pro své potřeby (z nichž, pravda, důležitou část tvoří pořizování dárků pro manželovy příbuzné).

Ale co se stane s těmi, které se rozvedly a zaměstnání nemají? O některých z nich píše dnešní deník L´Observateur.

Jdeš takhle ráno po ulici, a najednou zakopneš o miminko...

Pošmourné odpoledne mě k procházce zrovna nelákalo. Choť, vůči povětrnostním vlivům odolnější, se vydal do města sám. Cestou prý někde nakoupí, sliboval.

O tom, že ani osobní doporučení nemusí pranic znamenat

 Stokrát jinak.

Soulož před porotou jako podmínka rozvodu.

Mužům na nějakém tom smítku prachu nebo otisku dětského prstíku na zrcadle nezáleží. Prý.

Abdou Guite Seck: Občan Saint Louis

Odkopla jsem z cesty několik párů bot, abych měla kudy uvést návštěvu.

"Ahóoj," zajásal můj zachránce, když skrze pootevřené dveře do kuchyně spatřil děti.

"Ahoj... helou," pronesl, stanuv před Chotěm.

Každé Velikonoce se Choť ve vzpomínkách vrací ke školním kraslicím. 

Vědět, s kým spíš, nestačí.

"Já na ten rozvod půjdu...?!"

"A co jinýho si myslíš, že čekám?" chce se mi zařvat, ale říkám to tiše. Pak se zvedám a s očima v sloup odcházím spát. Jedno se mu musí nechat, žijeme spolu už přes deset let, ale stále mě dokáže překvapovat.

aneb o africké porodnosti

 Japonci mají sumo, Rusové hokej, Brazilci fotbal... Senegalci a Gambijci zápas. Zpěvačka Viviane Chedid Ndour má slabost pro sportovce; svého času způsobila skandál svým mimomanželským poměrem s fotbalovou hvězdou El Hadjim Dioufem (nazpívala mu píseň "Kdy tě uvidím?)... Dneska žádá zápasníka, aby ji "zvedl vysoko". 

Ležela tam vedle postele, celá zválená, poznamenaná šmouhami prachu a otisky dětských prstíků.

"Vy, pojďte stranou... ano, vy!"

To není zrovna věta, kterou by si člověk přál slyšet, když je na letišti s kufrem a ne zrovna čistým svědomím.

Ty mi tolik chybíš; co jsi odjela do ciziny, je dům tak pustý! I dětem je smutno, a i kdyby ses vrátila brzo, pro mě to stejně bude dlouho...

A já se rozvedu. Děti neděti, cybersex doma trpět nebudu.

Máme přece nějaký morální zásady, ne?

Povzdech ve sluchátku zašuměl jako ozvěna moře v mušli.

"Ne, s Chotěm k nám radši nechoď, Ahmed ho nemá rád."

Ten pán se slunečními brýlemi není "těžkej frajer", ale slepec. :-)

Oblíbenému pokrmu věnoval píseň i Papa Ndiaye Guewel, jehož :"Fonde je dobré – když na něm (jeho prodeji) nevyděláš, aspoň z něj budeš mít pořádný zadek" se stalo okřídelným vtípkem na adresu obdařenějších dam.

Až se vás někdo bude ptát: "prodáváš fonde?" budete vědět, co tím myslel. :-)

Ráda si myslívám, že scénky a postoje druhu "nepůjčils´mi kyblíček, tož tě majznu lopatičkou", "když budeš kamarádit s Lucinkou, dosmrti na tebe nepromluvím" či "s Betynkou nekamarádím, protože Janička ji nemá ráda" jsou v životě lidském jen vývojová fáze, z níž se samostatně myslící jedinec vyhrabe během docházky do mateřské školy, nebo nejpozději v průběhu návštěv prvního stupně školy základní. Stává se mi, žel nezřídka, že skutečnost mě z té iluze vytrhává.

Budou mě pronásledovat a perzekvovat!

Kdo si "pořídil černocha", nechť ve vlastním zájmu předstírá, že černoch není černoch.

V podvečerních hodinách drnčící domovní zvonek značí zpravidla návštěvu poštovní doručovatelky.

Vidím ženu na bílém oslu.

 Cizinku.

Co ji vede do našich hor a kdo ji sem poslal? Jestli to byl ďábel, tak nevidím jeho anděly, po pravici, ani po levici.

   Od roku 1955 do roku 1992 vzrostl průměrný věk poprvé se ženícího Senegalce z 25 na 32 let. Ženy se už nevdávají průměrně v jednadvaceti, ale ve čtyřiadvaceti. První pohlavní styk má teď průměrný senegalský muž ne v sedmadvaceti, ale v osmnácti letech... a průměrná žena, stejně jako před čtyřiceti lety, v devatenácti.

Už z pouhého pohledu na čísla je zřejmé, že – ačkoli se o tom nemluví a veřejné mínění mimomanželské pletky odsuzuje – předmanželský sex není ničím mimořádným.

Ženy jim závidí. Kamarádky za nimi chodí se žádostmi o peníze. A dívky svádějí jejich muže, když je konečně uvidí.

Zkuste papáju!

Flammerole se těší do Beninu.  Nakupuje věno a dary a má (nejspíš) trému. Tedy aspoň já bych ji měla. A píše mi, že u mě nikde nenašla rady, co jakého s sebou do Afriky.

Jenže co já můžu komu radit? Byla jsem jen v Senegalu a v Gambii, a ještě k tomu naposledy před pěti lety!

Medina je jedna z nejstarších a nejchudších čtvrtí Dakaru. Píseň je o medínských dětech.

"Tato nemocnice už ženy neošetřuje," vyštěkl strážný . Stál nahoře na schodišti a ledově chladým pohledem si měřil zástup shromážděný dole před nemocnicí Maláj.

Z davu se ozvalo hlasité mručení.

"Ale tohle je ženská nemocnice!" vykřikla jedna z žen za Marjaminými zády. Následovaly souhlasné výkřiky. 

O tom, jak moderní komunikační prostředky ničí osobní styky mezi lidmi.

Desinfekce mi nevoní. Ani zatuchlina, vyčpělé mýdlo, zaschlá moč, prášek proti molům a dušený květák.

Nelíbí se mi, jak vržou gumová kolečka postelí a pojízdných křesel na linoleu, a nemám ráda veliký, hlučný a zlomyslný výtah.

Masové

s ilustračním videem.

Pozor na rychlé soudy!  

"Byl ses podívat na papeže?" tázal se Středoafričan svého francouzského kolegy.

"Ne," odvětil tázaný. "Ne?!" černochův úsměv trochu pohasl. "Proč ne?"

"Protože nemám munici," odtušil Francouz, ignoruje spolupracovníkovo rozhořčení.

Senegalským žákům a studentům v počtu téměř dva a půl milionu začíná školní rok.

"Tak které si vezmu?" přemítal Choť před botníkem, ve kterém má vyskládány nejméně tři desítky párů naleštěné, naimpregnované obuvi, od společenských bot k obleku přes (hodně) značkových tenisek až po pohory, sandálky a polobotky.

A všechny a chronologicky. Některé tu už byly, jiné ještě ne. Jako bonus jeden retro důkaz pro nevěřící Tomáše a Tominky, že Manželka je dočista blond. :-)

*Tenhle článek, ač již kdysi publikovaný, jsem dnes k svému údivu objevila v "rozepsaných",  vracím ho tedy mezi veřejné.

Omáčka z okry

(recept pro Alici, aby věděla, co s tím gombem, až ho sežene)  

Solution

Koncerty duchovní hudby pokračují...

V Senegalu se věří, že co arabská hudba, to hudba náboženská. Těžko někoho přesvědčíte, že většina arabské hudební produkce má za téma lásku k opačnému pohlaví.

Petite Ziri na své cestě po Senegalu získala dojem,  že senegalská kuchyně je velmi jednotvárná – zahrnuje jen pár donekonečna se opakujících pokrmů.

Netuším, proč před Petite Ziri ti nepřející Senegalci svou kuchyň tajili, ale přísahám, jídel je celá řada a jedno lepší, než druhé... Třeba koblížky.

Včera jsem zmínila středověkou "ústavu mandingské federace". V roce 1998 se v Guineji konala dílna moderních a tradičních komunikací, kde mandinští grioti z celé západní Afriky rekonstruovali Manden Fugu, tak jak byla po století předávána z učitele na žáka ode dne, kdy ji v roce 1235 přednesl Sunďata.

 A dalo by se říct, že pokud jde o morální imperativy, většina Manden Fugy platí v savanách západní Afriky dodneška.

Nevzdávej to!

"A byl to vůbec Skinhead?" zapochybovala jsem.

"Tak prosímtě, nepoznám Skinheada!" rozhořčil se Choť. "Holá hlava, ty boty, džíny, Lonsdale odshora až dolu..."

Zatímco dřív jste v Dakaru na ženu v muslimském šátku téměř nenarazili, v posledním desetiletí se zahalování stalo rozšířenou módou zejména mezi univerzitními studentkami. Oblékání dívek v intelektuálském prostředí se stále více blíží arabskému ideálu – místo dříve nošených šátků se studentky dnes oblékají do džilbábů, které v záhybech volného střihu skrývají celou postavu (s výjimkou tváře) od hlavy až ke kolenům.

Ibádu se vzájemně poznávají podle vzhledu: ženy – mladé, protože starší ženy šátky po arabském vzoru nenosí – mají vždy šátek pečlivě utažený kolem obličeje, muži si pěstují bradku a kalhoty zkrátili nad kotníky.

Fa fa fa

"Kde je tatínek?" tázal se dnes ráno Knoflíček.

"V kuchyni," odpověděla jsem, a zaznamenala nedůvěřivý pohled dítěte.

Tatínek bývá v kuchyni jen velmi vzácně. Ale když už tam je, stojí to vždycky za to.

O lásce dceřinné

Jedna z písní, které před lety způsobily, že jsem se vášnivě zamilovala... do wolofštiny.

Alboury, král Jollofu, vládl v letech 1875 – 1890, proto v klipu ty historické kostýmy.

Hudební exkurs do Pobřeží Slonoviny.

V senegalském Matamu pochodují stovky demonstrantů za osvobození odsouzených obřezávaček.

Další tisíce lidí v ulicích žádaly znovuuvěznění, případně rovnou popravy homosexuálně jednajících osob.

Píseň o ženě, která nechce spolumanželku...  

Saragnima

"Měli jste přijet tak o týden později, to už by byly třešně," litoval tatínek, aniž by tušil, že ho vezmeme za slovo.

"Líbí se mi, jak myslíš", prozradil kdysi Choť po delším přemýšlení nad mou neuváženou otázkou, co se mu na mně zamlouvá.

"Ne co si myslíš," ujasnil to ještě, "ale jak přemýšlíš."

Měla jsem na vybranou: propadnout chmurám z toho, že vlastnímu muži připadám fyzicky odpudivá, nebo se zaradovat, že jeho vztah ke mně stojí na hodnotách, které zub času nenahlodá. Přinejmenším do alzheimera.

Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek

"Musim koncit, jdu varit," zahlédla jsem přes Choťovo rameno na obrazovce počítače podezřelou větu.

Zdvihla jsem obočí: "Ty jdeš vařit?!"

"Tohle už ale budete nechávat v postýlce?" ujišťovala se v době mého těhotenství paní, která nám občas hlídá děti a s Knoflíčkem zažila ještě "období nošení".

"Proč?" podivila jsem se.

"No... protože to byste měla hrozně těžké, se třema dětma, a aby se muselo pořád nosit... Ale on vlastně váš manžel... jak to mají u nich, oni se asi taky nosí, že?"

Kaara Dinde

"Doma miminko nemusíte koupat každý den," vysvětlovala dětská sestra na oddělení šestinedělí, "ale tady v porodnici se každý den koupou. Takhle si miminko navlhčíte žínkou - doma vám vanu napustí a teplotu vody zkontroluje tatínek - tady vanu nemáme, myjeme pod proudem vody," roztočila kohoutek. "Miminka to mají ráda, je to jako u maminky v bříšku," objasnila a strčila záda ječícího děťátka do šplíchajícího proudu.

"Jako novorozenci by mi to evokovalo spíš propichování plodové vody než vznášení se v děloze," pomyslela jsem si kacířsky.

"To je vaše první děťátko?" vysekla usměvavá studentka poklonu mým skorošedinám. 

 "Ne, třetí," přesunula jsem se z kategorie "stará prvorodička" do kategorie "starý blázen". Slečna si své mínění, ať už bylo jakékoli, nechala pro sebe (paní doktorka se na mě o pár týdnů dřív po téže informaci podezíravě zahleděla: "víte, že kojení není antikoncepce?") a přerovnala na stolku vedle porodní postele stojánky s gázou.

Jegesil

"Zena, ktera ma hrdost, tak si chlapa k porodu tahat nebude. Takove ty slaboduche zeny, ktere potrebuji "podporu" si ho tam tahaj, a mysli si, ze jim to pomuze."

..............

Blogů českých muslimů a muslimek je dnes na internetu mnoho, a většinou se zabývají jen, nebo aspoň převážně, náboženstvím. Na tomto blogu se samostatný článek o náboženství – bez historického nebo společenského kontextu –  dosud neobjevil, a neměla jsem ani v úmyslu nějaký takový psát.

Ale stalo se, že jsem shodou okolností znovunalezla stránku Islámské Komunity a tam, v jednom nabádavém příspěvku, narazila (mimo jiné) na větu Plakal jsi dnes ze strachu před Vznešeným Bohem? .

"...Dr. Weinhold z Halle (si vzpomněl) ve dvacátých letech 19.století na infibulaci, známou u některých malajských kmenů, ale také ve starověkém Římě. Šlo o operační zákrok, který zabraňoval nejenom onanování mladých mužů, ale vůbec schopnosti uskutečnění pohlavního aktu. Doktor – znovuobjevitel svou metodu popisuje takto: "Operace sama je snadná a téměř bezbolestná, stejně jako zaletování a připevnění kovové pečeti.

"On mluví!" přivedl Miminku k vytržení její nejmladší bratr.

Jsou mu dva měsíce.

"Veliké. Musí být VELIKÉ," kladla jsem odcházejícímu Choti na srdce.

Xale bile

V bance se k Choti chovají obvykle profesionálně, ba až mile.  Souvisí to pravděpodobně s neutuchající nadějí úřednic, že se jim podaří Choti vnutit mu nějaký ten úvěrový produkt navíc,  pěkné připojištěníčko či jinou službu.  A jednoho dne se jejich natěšené očekávání splnilo.

Freres Guisse

"Prísahám, že som nikdy nebola na čiernych. Nikdy v živote. To moja spolužiačka z gymnázia Alena odjakživa vedela, že chce len a výlučne čierneho chlapa. Aj si ho našla a dnes spolu žijú v New Yorku. Keď som robila v rádiu reláciu na tému Priťahujú vás príslušníci inej rasy,  napísala mi záplava žien, ktoré snívajú o hladkom ebenovom tele, čo ich mocne zovrie v náručí.

"A má vtáka po kolená?" opýtalo sa ma deväť z desiatich kamarátok v čase, keď sa všetko prevalilo."

Když Pražská Češka kdysi napsala článek Erotika s kaprem , zdálo se mi to zábavné.

"Jakto, že se zase hádáte?" proneslo dítko čistým a jasným hláskem do polohlasného šumu nástupiště ve stanici metra Muzeum.

Dopravní špička vrcholila.

Mag sama

Paprsky dopoledního sluníčka lechtaly chodce na tvářích. K nám, kteří jsme stáli ve frontě u okénka předprodeje jízdenek,  bohužel nedosáhly.

Choť s dětmi vyšel z nedalekého obchůdku; mířili z podloubí ke světlému pásu tepla na chodníku.

Od vchodu do metra se odloupl stín a vydal se za nimi.

U nás doma se objevila kočka. Tedy, neobjevila se tam svévolně, dovezla jsem si ji (jak se posléze ukázalo, včetně chlamydií a zárodečných koťat) od rodičů.

 "Vyjděme z kostelů a nesme světlo a naději Velikonoc, abychom se o ně podělili s našimi bratry a sestrami, kteří vyznávají jiná náboženství.

Chrám Panny Marie Vítězné v Dakaru

Alassane Sy

Dohonila nás těsně před přechodem pro chodce. V naleštěném výkladu autosalónu se odrážely její šediny, když se skláněla ke Knoflíčkovi.

"On se mě asi bojí," pravila ke mně, "asi té mojí hole. Že hned běžel k vám, když mě viděl... Moje dcera má devět dětí, jsou už veliký. Deset porodů, ale jedno zemřelo. A co že ty vaše jsou takový černý?"

Z pupenců na větvích broskvoně pod balkónem už sluníčko vylákalo první kvítky.

Nemyslela jsem si, že je tu ještě uvidím.  Už od ledna jsme měli být v Praze.

objevilo se mimo jiné v diskusi pod článkem Vladislava Chrastného Osud mongolského dělníka a jeho rodiny.

Pan Chrastný spáchal zločin.

"Je to vážně zajímavý," poklepala kolegyně nehtem s francouzskou manikúrou na nápadnou obálku tlusté knihy.

Bylo krátce před devátou hodinou dopoledne, kuchyňkou voněla káva a čerstvé koblihy a z chodby zaznívalo tlumené hučení vysavače.

Amy, uber; Amy, nebuď taková!

Ublížila jsi mi a já ti odpustil; ublížila jsi mi znovu a já ti znovu odpustil.

Zradila jsi mě a já ti odpustil; zradila jsi mě znovu, já to znovu odpustil.

Ale, Amy, takhle to na světě nechodí...

Mít nevlastního rodiče je nejsilnější indikátor, že s dítětem bude špatně zacházeno; mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát. Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo ("to je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu tak blízko").

píše se (mimo jiné) na zadní straně obálky knihy profesora Jana Zrzavého.

Čtvrtka chleba, mléko, salám v papíru.  Jednotlivé položky nákupu padaly do nákupní tašky, jejíž majitelka se před odchodem naposledy rozhlédla po vesnickém krámku... a rozhodla se ještě chvíli setrvat.

Awa

Získala si mě na první pohled. Nevtíravá barva přesně stejného odstínu, jaký je na dlažbě v kuchyni. Elegantní obliny decentního vzoru, vystupující na povrch a zase se ztrácející v pevných nitkách.

Ta, přesně tahle látka (a žádná jiná) musí zdobit francouzské okno v kuchyni.

Nigerijcova žena nás opouští.

Ale neoplakávejte ji... má nový blog.

Soustředěně pozorovala poslední okamžiky kostky cukru, zmizelé pod temnou hladinou. Když se na mě znovu podívala, vypadala najednou unavená a mnohem starší, než je ve skutečnosti.

"Já ti tak závidím," vzdychla ta, o které jsem si myslela, že má ve svých osmadvaceti letech všechno, co si jen může přát: vysněnou a dobře placenou práci s budoucností, milujícího a pozorného manžela, krásné, zdravé a chytré děti. Žádné starosti. Žádné potíže.

Yaw laa doon xaar

"Tak to opravdu nevím," vrtěla hlavou prodavačka v obchodě s nábytkem, kam jsme přišli zjistit, jak sestavit naše nové židle. Vyobrazení na návodu k montáži zakoupené zboží připomínala jen rámcově a nikde ani náznak postupu, který by sedáky barových židliček vyzdvihl z přízemních nížek do úrovně pro neliliputy.

Jean už léta pracuje v jednom pražském hotelu. Mimo sezónu to s klientelou bývalo vždycky horší, ale rozjíždějící se ekonomická krize učinila situaci bezmála tragickou.

Jean živí manželku, dvouletého syna a tříměsíční dceru. Živí je doslova, protože je to muž dobrého vychování a to by mu nikdy nedovolilo otevřeně od manželky čekat nějakou finanční podporu na provoz domácnosti.

Markéta, Jeanova manželka, je šetrná žena. Mateřskou ukládá na svůj účet: "na horší časy", říkává.

Ale i ty nejsilnější povahy někdy zakolísají.

 Čechy mezi předními světovými návrháři zastupuje Blanka Matragi, Senegalci mají Oumou Sy.

Rozdíl je mimo jiné v tom, že Oumou Sy nežije v cizině a nikdy nechodila do školy.

V jednom z předchozích článků  – a hlavně v diskusi pod ním - se psalo o tom, že afričtí muži jsou svým polovičkám (třetinkám, čtvrtinkám, pětinkám...) povinováni hmotným zajištěním. Kdosi tam vyjádřil pochybnost, že by péči o pohodlí manželek všichni muži skutečně zvládali.

A zrovna v dnešní černé kronice jsem našla příklad, co se může stát, když manžel svým povinnostem nedostojí.

Nezapomínejte

Dlouhá léta jsem Chotě přemlouvala k návštěvě veřejného koupaliště. Marně.

Jediné společné vodní radovánky se odehrály (nepočítám-li předsvatební lekce plavání v moři) v samém začátku našeho manželství, v hotelu v katarské Dauhá (kde se přes den nedalo dělat nic jiného, než ležet u bazénu a ucucávat džus).

Až donedávna.

 ...unesou vám děti A dobře vám tak! Měly jste se držet vlastních chlapů!

Ženy neumějí hospodařit s přidělenými penězi.

"Nové boty? Potřebuješ nové boty? A co já jako s tím?"

a

"Jakto, že už zase nemáme peníze??? To sis koupila nový boty???"

Těžko si předem představit, jaký bude pohled na hodiny, které už měsíce nikdo nenatáhl. Podivnost prázdného ticha v zaprášených pokojích, do kterých dávno nikdo nevstoupil. A jak hořký bude pohled na novou pravdu bez příkras, na pravdu páchnoucí hnilobou a desinfekcí.

Def ma ni sa doom

 "V Číně smíme mít jen jedno dítě. Ale když se čínské děti narodí v zahraničí a mají jiné občanství, může jich být víc. A pak, když si vyděláme peníze, budeme tu posílat děti do francouzské nebo americké školy a tak se časem z Afriky dostaneme do Evropy nebo do Států."

 I takové jsou důvody, které přivádějí Číňany do Senegalu.

Manžel a manželka

Na svatbě snad každá nevěsta slýchá, že má být před manželem pokorná, trpělivá a odevzdaná. Tak velí slušné mravy: od ženy se čeká, že bude – aspoň na veřejnosti – projevovat manželovi úctu a uznávat jeho převahu.

Příbuzná z článku Tváří v tvář má manžela, který mě miluje skoro stejně horoucí láskou, jako ona sama.  Stejně jako ona sama je zcestovalý a světaznalý – ze zájezdu do Tuniska se vrátili zhnuseni množstvím Arabů, které se v Tunisku nachází. Z dovolené v keňské "rezervaci pro turisty" si přivezli poznání, jak to všechno v Keni funguje.  Během čtrnácti dnů pochopili všechno o Indii a o Bali.

A o své zkušenosti a zjištěná fakta se neváhají, v pravý čas a s pravými lidmi, podělit.

Více nž polovina vdaných žen v Senegalu žije v polygamním svazku.

A každý čtvrtý senegalský emigrant do Evropy nebo do USA je žena.

"Dokážeš si to představit? Choť si nic nepamatuje!" stěžovala jsem si hořce jedné čtenářce krátce poté, co jsem svého životního partnera vyslala na nákup počítačového kabelu do jedné prodejny (měli jen kabel bez disku) a nákup paměti do jiné (měli jen disk bez kabelu, zato slíbili instalaci – když si přineseme vlastní kabel). Vybavila jsem Chotě adresami obou prodejen a instrukcí, v jakém pořadí nakoupit a jak se na místa nákupu dostat.

Za hodinu volal. Kabel neměl a pro hard disk se vydal spojem, který k obchodu s počítači nejel. Nepříčetné Manželce chladnokrevně sdělil: "Nemůžu si přece všechno pamatovat!"

Jenže já vím své. Problém netkví v paměti. Ten problém je v uších! A neřešíme ho sami:

 Ve vesnici Dindefélo, pár desítek kilometrů východně od Kedougou, platí zvláštní zákony.

Muži si tam vytvořili vlastní "zákon o rodině", rozcházející se s tím úředním.

Přemýšlela jsem, jestli mám některé z následujících řádků vůbec publikovat. Část z nich je totiž "nepodloženou informací", pro niž nejsou důkazy. Ale některé nepodložené informace by skoro zasluhovaly pozornost investigativních žurnalistů.

Lehounké polibky kapek nočního deště mě studily na tvářích, když jsem vedla děti od jednoho nádraží k druhému, kde by – snad – mohlo stát nějaké taxi, kterému se do kufru vejdou naše zavazadla a kočárek.

Malá odbočka:

Nikdy nepochopím, proč řidiči brněnských taxíků (píšu brněnských, protože v Praze se mi nikdy nestalo to, co v Brně zažívám pravidelně) čekají na stanovišti před nádražím(!) s kufry aut plnými beden, demižónů, přepravek nebo pytlů brambor. Většinou nám ten kontraband s omluvnými úsměvy a krčením ramen ukazují: "manželka mi s sebou ráno dala, ať to zavezu švagrovej..."

Dëgg la

Um Nuwajjir měla jenom jedno dítě, syna Nuriho, který byl trochu zvláštní. V deseti nebo jedenácti letech ho začaly okouzlovat dívčí šaty, fascinovat dámské boty, oslňovat líčidla a dlouhé vlasy. A protože se tyto zvláštní sklony časem spíše prohlubovaly, než aby mizely, začala mít Umm Nuwajjir vážné starosti: o to vážnější, že z Nuriho rostl něžný a křehký chlapec namísto tvrdého svalovce, jak se od něj očekávalo. Um Nuwajjir se všemožně snažila kormidlovat syna správným směrem, ale neuspěla ani s mírnými mateřskými domluvami, ani s výpraskem.

 Sestry, bratři:

Vztahy mezi sourozenci opačného pohlaví jsou ve znamení vzájemného respektu, bez vtipkování. Půtky končí s nástupem puberty, od které sestry bratrům projevují povinnou úctu.

Bylo toho napsáno již hodně o ubíjejícím stereotypu života žen v saúdské arábii, ale jen málo pozornosti se věnuje zmařeným životům mladých mužů. Pravda je, že jejich životy jsou nádherné ve srovnání s životy žen, ale přesto jim mnohé chybí. ...

Ismael Lo

Ismael Lo

Salimto