Abibou neměl peníze. Nějaké tedy ano, ale ne dost. Ne na to, aby si mohl zaplatit vízum do Itálie, kde má bratrance. Týpek, co víza nabízel – podvodník už od pohledu – Abibouovi slíbil, že mu pomůže. Když mu Abibou dá všechno, co má, a ještě trošku přihodí, vyřídí mu obchodnickou licenci a vízum pro cestu na veletrh do Prahy.
Asi tu není nikoho, kdo by nevěděl, že Gogolovy mrtvé duše jsou (úředně žijící) zemřelí v carském Rusku 19. století. Jen málokoho ale napadne, že i dneska se někde mohou nějaké ty "dušičky najít". Neviditelné, neexistující, nikdy (úředně) nenarozené.
Řádný občan a zaměstnanec respektuje pravidla. Vojáci poslouchají rozkazy. Naštěstí pro lidstvo se najdou i někteří, kteří ani tak neopomíjejí svobodu volby.
Na bisaapu si nemusíme pochutnávat už jen v exotických krajích. Sušené květy ibišku súdánského, někdy zvaného též "krvavý", se dají sehnat už i u nás, a ibiškové pití přijde k chuti zvlášť v letních vedrech.
Ozbrojený konflikt v senegalském regionu Casamance je, vzdor třicetiletému trvání, světové veřejnosti znám daleko méně než jiné "občanské války" v západní Africe.
Tento blog byl původně založen jako testovací místo pro některé pasáže z rukopisu knihy Baobab v lipové aleji. Fragmenty několika kapitol (a něco navíc), tvořící víceméně souvislý příběh (budete-li číst chronologicky), najdete v kategorii Příběhy z Afriky a navazující Příběhy z Evropy.
Pro zachování kontextu je třeba začít číst od nejstaršího článku (pro přesměrování můžete kliknout ZDE ) a potom pokračovat pomocí odkazu "Novější článek", který najdete na konci každého textu. Lze samozřejmě číst i na přeskáčku. Odkudkoli. Ale pak se nedivte, jestli se budete divit.
V okolí našeho domu je spousta malých obchůdků. Samoobsluh. Do všech z nich občas chodívám, obyčejně s dětmi - cestou do školky, cestou ze školky, cestou od lékaře, cestou z knihovny.
O vdané dámy se v Senegalu starají manželé. Ubytování, ošacení, šperky, jídlo, školné a léky pro děti... to všechno zajišťují pánové domů. Pracující žena má výdělek navíc jako kapesné pro své potřeby (z nichž, pravda, důležitou část tvoří pořizování dárků pro manželovy příbuzné).
Ale co se stane s těmi, které se rozvedly a zaměstnání nemají? O některých z nich píše dnešní deník L´Observateur.
Pošmourné odpoledne mě k procházce zrovna nelákalo. Choť, vůči povětrnostním vlivům odolnější, se vydal do města sám. Cestou prý někde nakoupí, sliboval.
Začíná to už v dětství, když si malí kluci vyrábějí modely z drátů a kol, které nikdy nejezdí. Proč auta muže tak fascinují? Vůz není nic jiného než stroj. Člověk by řekl, že by je stejně mohla zajímat pračka nebo žehlička. Ale nezajímá. Nikdy nepotkáte skupinu mužů diskutujících se zápalem o posledním modelu pračky.
"To to trvá," podupávala Lenka u vrnící počítačové tiskárny, ze které tempem šestnáct kusů za minutu vyjížděly potištěné stránky. "Ten náš starej lakomec," prohodila směrem ke kolegovi, "by už taky moh´koupit něco novějšího!"
Za křižáckých válek jedli někteří vojevůdci zejména vařené hlavy poražených Turků a jiných pohanů. V literatuře je popsána takováto hostina normanského vládce na Sicílii Bohemonda,
"Já viděla, že to "létání" provozují některé africké kmeny se svými miminky," četla jsem včera na jednom diskusním fóru poté, co se mě asTMA po e-mailu zeptala, jak je to v Senegalu s masážemi a podobným "máváním dětmi".
Přeje-li si někdo ještě pokračovat v diskusi o tom, jak se mu líbí nebo nelíbí dělení lidí na mulaty a ty ostatní, může tak místo pod původním článkem učinit zde.
Tělesné známky Jizvy Spáleniny.Proč chcete být tady? Proč nechcete být tam? Pročpak nejdete odsud někam jinam? Co tady vlastně pohledáváte? Nevíte, že svět je bolavý?
Nedělní dopoledne zastihlo děti s Chotěm barvící vajíčka, sebe i stěny a podlahu našeho příbytku. Hledání ztracených klíčků od popelnice jsem už vzdala.
Stejný poměr pohlaví ve vládních funkcích jako v populaci – to je možná cesta, kterou Senegal v brzku nastoupí. Vláda včera přijala k projednávání návrh zákona "absolutní rovnosti mužů a žen".
"A co jinýho si myslíš, že čekám?" chce se mi zařvat, ale říkám to tiše. Pak se zvedám a s očima v sloup odcházím spát. Jedno se mu musí nechat, žijeme spolu už přes deset let, ale stále mě dokáže překvapovat.
Japonci mají sumo, Rusové hokej, Brazilci fotbal... Senegalci a Gambijci zápas. Zpěvačka Viviane Chedid Ndour má slabost pro sportovce; svého času způsobila skandál svým mimomanželským poměrem s fotbalovou hvězdou El Hadjim Dioufem (nazpívala mu píseň "Kdy tě uvidím?)... Dneska žádá zápasníka, aby ji "zvedl vysoko".
„Videl jsem te vcera s kamaradem ve meste, moc te obdivuju. Jsi tak krasna, sexy, puvabna! Cislo mi dal jeden kolega, co te zna, prosim, ozvi se mi, cekam!"
Francouz, který se na dovolené zamiloval do kultur Senegalců natolik, že se po návratu do Francie nechal zapsat do institutu INALCO, vystudoval wolofštinu a stal se v tomto jazyce zpěvákem s uměleckým jménem Běloch.
Restaurace rychlého občerstvení Quick ve francouzském Rubaix začaly ve svých výrobcích používat halal maso - z určitých druhů zvířat, poražených po islámském způsobu. Vepřové z jídelníčku zcela stáhly.
Turci zničili (arabské) državy a podmanili si je, což byl dramatický zlom, který arabsko-islámská tradice dodnes pečlivě skrývá, jako by zhoubou bývalé velikosti Arabů nebyli Turci, ale muži ze západu, kteří je v období imperialismu vzali znovu ztečí.
Bývala nejhezčí ze třídy. Možná i ze školy. Už jako malá holčička budila pozornost; procházelo jí to, co by nám ostatním neprošlo, a leccos měla lehčí. Bylo to její štěstí, protože to, co jí přebývalo na půvabu, chybělo jinde.
Jen nedostatek (mých) financí kdysi chotě zachránil od života zahraničního studenta v Maroku. Jak jsou na tom ti, kteří se do severoafrického království vydali, informuje La Gazette.
Oblíbenému pokrmu věnoval píseň i Papa Ndiaye Guewel, jehož :"Fonde je dobré – když na něm (jeho prodeji) nevyděláš, aspoň z něj budeš mít pořádný zadek" se stalo okřídelným vtípkem na adresu obdařenějších dam.
Až se vás někdo bude ptát: "prodáváš fonde?" budete vědět, co tím myslel. :-)
Ráda si myslívám, že scénky a postoje druhu "nepůjčils´mi kyblíček, tož tě majznu lopatičkou", "když budeš kamarádit s Lucinkou, dosmrti na tebe nepromluvím" či "s Betynkou nekamarádím, protože Janička ji nemá ráda" jsou v životě lidském jen vývojová fáze, z níž se samostatně myslící jedinec vyhrabe během docházky do mateřské školy, nebo nejpozději v průběhu návštěv prvního stupně školy základní. Stává se mi, žel nezřídka, že skutečnost mě z té iluze vytrhává.
Dívka dojedla a spořádaně složila talíře na dřevěný tác. Pak nadzvedla šaty, sundala si kalhotky a nechala si je v ruce, a bez úsměvu se obrátila ke mně. "Mám si lehnout, nebo jak?" zeptala se. Napřed jsem nerozuměl, a potom, polekaná mou odpovědí, v sebeobraně – a pořád bez úsměvu – řekla: "Lidé mi nedají bez toho najíst..."
U okének pokladen bylo skoro prázdno. Veliká nádražní hala se na první pohled zdála nebývale klidná; jen pár cestujících tu čekalo na zpožděný vlak do Ostravy.
Všechny české zpravodajské kanály včera přinášely zprávy z Haiti. Že zemětřesení, možná sto tisíc mrtvých, nejchudší země západní polokoule, diktátoři a převraty a posílejte peníze.
"Podle přesvědčení vývojových psychologů si člověk nemůže osvojit jazyk ve společenském vakuu, zbaveném osobních vazeb, vzájemných vztahů a lidských motivací.
Od roku 1955 do roku 1992 vzrostl průměrný věk poprvé se ženícího Senegalce z 25 na 32 let. Ženy se už nevdávají průměrně v jednadvaceti, ale ve čtyřiadvaceti. První pohlavní styk má teď průměrný senegalský muž ne v sedmadvaceti, ale v osmnácti letech... a průměrná žena, stejně jako před čtyřiceti lety, v devatenácti.
Už z pouhého pohledu na čísla je zřejmé, že – ačkoli se o tom nemluví a veřejné mínění mimomanželské pletky odsuzuje – předmanželský sex není ničím mimořádným.
Před pár dny byly vody českého internetu hojně čeřeny výsledkem švýcarského referenda o minaretech. Nepsala jsem o něm. Neviděla jsem důvod – Švýcarsko je Švýcarů, nechtějí-li v něm vězičky, jejich věc. Mešity dokážou svému účelu sloužit stejně dobře i bez architektonických ozdůbek. A, ostatně, nejde o nic nového – jak teď připomínají někteří židé, i na synagógách např. ve Francii v minulosti nesměly být umisťovány viditelné symboly židovství.
Každý lékař znalý lidského těla a jeho potřeb potvrdí, že žena by měla jen rodit a kojit. Který doktor tohle neví a/nebo nechce vědět, je jen obyčejným dealerem farmaceutického průmyslu.
"Kam vobrátíte ten hlad, co ste v sobě nechali narůst a kterej jste předali svejm dětem? Co budete dělat potom, ptám se. Nebudete mít na čem si ho vylejt... leda na sobě samejch."
Flammerole se těší do Beninu. Nakupuje věno a dary a má (nejspíš) trému. Tedy aspoň já bych ji měla. A píše mi, že u mě nikde nenašla rady, co jakého s sebou do Afriky.
Jenže co já můžu komu radit? Byla jsem jen v Senegalu a v Gambii, a ještě k tomu naposledy před pěti lety!
Přítomnost účastníků interteritoriální episkopální konference v senegalské Koldě byla příležitostí pro tamní křesťanky, aby si požádaly o zmírnění tvrdosti podmínek pro vdovy.
V sobotu se na serveru Xibar.net objevil rozhovor, na který od té doby pořád myslím. Reportérka Walfu zpovídala seropozitivního obchodníka z autobusového nádraží.
Na fotografiích v každém mém polozapomenutém albu, na videokazetách z mládí, v suvenýrech a domácích potřebách, ve starých šatech ve skříni, v obrázcích v ložnici mých rodičů... odevšad na mne vykukují důkazy jeho dávné přítomnosti, stopy po tom, že tu kdysi dlel. Z několika let života nemám fotografii, na které by nebyl. I ty videokazety natáčel on. Abderrahmán.
Obdělávám mnohem míń půdy, než dřív," povzdechla si paní Badiane v jižním Senegalu před reportérem IRIN . "Před pár lety jsem ovdověla a každý rok teď musím platit zemědělské dělníky – moji synové jsou v Dakaru, a na pole prý nemají čas."
"Tato nemocnice už ženy neošetřuje," vyštěkl strážný . Stál nahoře na schodišti a ledově chladým pohledem si měřil zástup shromážděný dole před nemocnicí Maláj.
Z davu se ozvalo hlasité mručení.
"Ale tohle je ženská nemocnice!" vykřikla jedna z žen za Marjaminými zády. Následovaly souhlasné výkřiky.
Ředitelka základní školy na dakarském předměstí, paní Magette Mbow, věří, že dívky by měly mít stejný přístup ke vzdělání jako chlapci. Když osmiletá Aissata přestala chodit na hodiny, vypravila se paní ředitelka k Aissatě domů – předpokládala, že rodiče si holčičku – jak to někdy bývá – chtějí nechat doma, aby pomáhala s domácností nebo některému z rodičů s prací.
První Libanonec se prý v Senegalu usadil v roce 1860. Jeho rodina tam žije dosud a vzpomíná, že ještě na konci 19. století nebylo v této západoafrické zemi jejích krajanů víc než stovka.
Adléta a Šafika, moje kamarádky, se vzájemně neznají. Myslela jsem si donedávna, že snad kromě přibližně stejného věku – jedné je 25, druhé 27 - nemají společného nic.
Senegal se pyšní – v africkém kontextu – extrémně nízkým počtem občanů nakažených virem HIV. Odhady praví, že seropozitivních by mohlo být 0,7 – 1,4 % obyvatel nejzápadnějšího afrického státu, který bývá v této souvislosti dáván většině subsaharských zemí za vzor.
"Tak které si vezmu?" přemítal Choť před botníkem, ve kterém má vyskládány nejméně tři desítky párů naleštěné, naimpregnované obuvi, od společenských bot k obleku přes (hodně) značkových tenisek až po pohory, sandálky a polobotky.
A všechny a chronologicky. Některé tu už byly, jiné ještě ne. Jako bonus jeden retro důkaz pro nevěřící Tomáše a Tominky, že Manželka je dočista blond. :-)
*Tenhle článek, ač již kdysi publikovaný, jsem dnes k svému údivu objevila v "rozepsaných", vracím ho tedy mezi veřejné.
Školní chodba se zdála prázdná; zvuk Aliciných kroků se pod vysokým stropem trochu rozléhal. Šla pomalu, podél zdi vyzdobené dětskýma rukama malovanými veleještěry a kolem okna, na jehož parapetu tála maličká závěj posledního sněhu.
"Nikdo nechce slyšet fakta, byť by byla založeny na solidním výzkumu menšin u nás. Máte jenom svou multikulti pravdu a my "náckové" a "fašouni" jsme vylízaní degeni a rváči."
"Kurva, já ho nemám! Tady jsem ho měl, v kapse... ukradli mi úplně novej mobil," prohlížel Michal všechny kapsy, jako kdyby věřil že ztracený telefon se v některé z nich objeví.
"Wakháŋ Tháŋka chce, aby lidé byli různí. Díky Němu má člověk rád určité zvíře, strom nebo bylinu. Díky Němu lidi přitahují určitá oblíbená místa na zemi, kde zažívají zvláštní pocit blaha a říkají si: "Tohle je místo, kde jsem šťastný, kam patřím." Wakháŋ Tháŋka je jeden a současně je mnoho věcí.
"Ták, tuhle si pěkně hačněte," odsunula korpulentní čtyřicátnice židli od kavárenského stolečku, "dáte si kafe, že?" Nákupní galerie zažívala odpolední nápor koupěchtivých a restaurace byla plná. Stařeček v oblýskaném saku a kalhotách s vytahanými koleny byl celý nesvůj. Posadil se na krajíček židle, ruce střídavě zasouval mezi kolena, pokládal na stůl a spouštěl do klína ("jakpak je to asi správně?") a vyplašeným pohledem těkal kolem. Jednu nožičku brýlí, posazených nakřivo, měl vyspravenu izolepou.
Podle demografických odhadů Národního statistického úřadu ANSD tvořily v roce 2002 polygamní svazky 24 – 46% z celkového počtu manželství v Senegalu. I polygamie je jedním z důvodů, proč mají rodiče některé děti raději, než jiné.
V Senegalu se věří, že co arabská hudba, to hudba náboženská. Těžko někoho přesvědčíte, že většina arabské hudební produkce má za téma lásku k opačnému pohlaví.
"Jsou ROZMAZLENÍ. V tom je možná klíč ke všemu. Místo, aby svým synům matky občas v dětství nějakou ubalily a vyvedly je z omylu, že před nimi někdo bude padat na zadek, oddaně jim slouží. Mladí muži vyrůstají v poněkud zkresleném přesvědčení o vlastní dokonalosti a jedinečnosti. Když se pak srazí s totální lhostejností zbytku světa, berou to jako křivdu."
Československá strana lidová dostala nápad: zrušíme daně vícedětným rodinám. Je zvláštní, kolik lidí to v internetových diskusích pochopilo jako "podporujme ty, kteří nepracují", i přesto, že ze sociálních dávek se daně neplatí. Pro mě je ale daleko zajímavější, jak si někteří z nás představují péči o děti.
Včera jsem zmínila středověkou "ústavu mandingské federace". V roce 1998 se v Guineji konala dílna moderních a tradičních komunikací, kde mandinští grioti z celé západní Afriky rekonstruovali Manden Fugu, tak jak byla po století předávána z učitele na žáka ode dne, kdy ji v roce 1235 přednesl Sunďata.
A dalo by se říct, že pokud jde o morální imperativy, většina Manden Fugy platí v savanách západní Afriky dodneška.
Král Nare Fa byl bohatý a laskavý člověk a milovník umění. Jednoho dne, když jeho manželka Sassuma Berete zrovna čekala druhé dítě, přišel ke králi cizí lovec, aby mu odevzdal daň z lovu, a k masu králi přidal prazvláštní věštbu.
Jsem na nohou od pěti ráno," řekla paní s kabelkou v autobusu reportérovi deníku Slunce, "domů se nedostanu dřív jak v osm večer. Chodím do práce, a děti – mám tři, nejstaršímu je dvanáct – jsou se služebnou.
"James teď už kolikrát přišel domů s historkou, jak ten či onen kámoš má ženu a děti v bytě mimo Prahu, on sám bydlí s šesti kámošema v pražský garsonce, za manželkou zajede jednou do měsíce, hrdě jí předá tisícovku na domácnost a zas na dlouho zmizí. Díky Bohu za Jamese," psala mi před časem Nigeria.
Devatenáctiletý Thierno Barry se zamiloval do sedmnáctileté Ramatulaye Seckové. O rok později Ramatu porodila, aniž by se byla stihla vdát, chlapečka. Ve svém neštěstí měla to štěstí, že Therno ji – jak se v takových případech často stává - neopustil a byl odhodlán se o ni i o dítě postarat. Dneska je Thiernovi jednadvacet a stojí před soudem.
"Vždycky to dopadá špatně," psala kdysi jedna dáma na diskusním fóru nejmenovaného ženského serveru, kde jsem se seznámila s Tamushf, "spokojený vztah s černochem nebo muslimem je pro nás Evropanky prostě vyloučen, i když se to třeba nezdá.
Zatímco dřív jste v Dakaru na ženu v muslimském šátku téměř nenarazili, v posledním desetiletí se zahalování stalo rozšířenou módou zejména mezi univerzitními studentkami. Oblékání dívek v intelektuálském prostředí se stále více blíží arabskému ideálu – místo dříve nošených šátků se studentky dnes oblékají do džilbábů, které v záhybech volného střihu skrývají celou postavu (s výjimkou tváře) od hlavy až ke kolenům.
Ibádu se vzájemně poznávají podle vzhledu: ženy – mladé, protože starší ženy šátky po arabském vzoru nenosí – mají vždy šátek pečlivě utažený kolem obličeje, muži si pěstují bradku a kalhoty zkrátili nad kotníky.
"Pojednejme nejprve o tradiční muslimské školní průpravě. Jejím účelem není zajistit dítěti nějaké konkrétní vědomosti, ale vštípit mu zásady muslimské společnosti, jako je víra v Boha, respekt k autoritě a hierarchii či nadřazenost duchovního světa nad světem hmotným.
Vyhledávače na Manželčin blog posílají kdekoho. Denně sem nahlédne nejméně devět adeptů pohlavního styku s ručníkem, pár jedinců toužících po videu výprasku či receptech na vaření. Lehce mě znepokojuje v letních měsících rostoucí počet vyhledávání "manželství s Tunisanem" a dělám si trochu starosti o člověka, který u mě před pár týdny hledal "chodím s černochem" a předevčírem "těhotná s černochem". Doufám, že příští týden nebude ta adresa vyhledávat "opuštěná černochem."
Považuji si své gynekoložky. Považuji si jí natolik, že jsem jí zůstala věrná i po stěhování z Čech na Moravu. Má to své nevýhody – například to, že cesta k lékařce mi zabere doslova celý den.
Choť dbá na upravený vzhled svých dětí. Trvá na barevně sladěných oblečcích, odpovídajících příležitosti i ročnímu období, na pěstěnosti nehtů, pleti i vlasů. V honbě za ideálem neváhá překonávat ani nesnáze dané tím, že zvláštní kosmetika pro černochy a míšence se u nás shání jen těžko.
"Černoši ustrnuli na tom nejnižším kulturním stupni a misionáří se marně snaží to tam civilizovat. Můj názor je takový, že čím více křesťanství, tím lépe. Ovšem křesťanství má jen malý efekt na jejich celkovou morálku. A ta má souvislost s inteligencí. A protože mají významně nižší IQ než evropané a Asiaté, které je prokazatelně z velké části geneticky dané, není zde šance na nějakou změnu."
Po mnoha měsících jsem se zase podívala k Hamiltonovi. Kdo neznáte (a nechce se vám klikat na odkaz), jde o stránku Muže o ženách, pro muže. Abych shrnula podstatné, jde zejména o to, že ženy (všechny!) jsou již od útlého věku mrchy, které nemají zájem o sex, ale lákají na něj samečky (rozuměj nebohé muže), aby je podvodně připravily o majetek, nechaly se oplodnit a pak muže odkoply a ukradly mu děti, přičemž ho oberou i o ten zbyteček hmotných statků, který dotyčný ještě měl.
"Nevím, jestli přijedeme, jsme všichni nemocní," psala jsem ve středu - zrak rozostřený horečkou – kamarádce, která nás pozvala na mejdan, plánovaný a organizovaný dlouho předem. Na posteli vedle mě se v záchvatu kašle dusilo dítě. Další dítě zvracelo opodál, jiné sípalo na křesle.
"Zase plenky?" podivoval se Choť do telefonu. "Vždyť jsem jedny kupoval tuhle..." připomínal mi. Od doby, kdy rodičovský příspěvek pobírá místo mě Choť, připadla mu i povinnost zaopatřovat dětské zadečky. Ještě si, chudák, nezvykl, že plenky polykají kapesné stejně spolehlivě jako návštěvy casina.
Bambarské přísloví říká, že práce ženy nikdy nekončí. Západní věda se o přísloví nestará – místo toho hledá, jak odstraňovat následky "nekončící práce", aniž by byla dotčena výkonnost. Diskutující hlasy pod jedním z mých článků předpovídají brzkou zkázu mé tělesné schránky, a mimoděk mi připomněly příhodu, která se stala kamarádce mé spolupracovnice.
"Nekoupím, to je pro holčičky", volává poplašeně Choť, když po něm Knoflíček aka "Pincesna", oděn v sestřinu sukni a s (mou) podprsenkou na hlavě, chce novou panenku.
Sanso je nenápadné městečko, na první pohled se ničím nelišící od desítek podobných v Mali. Ale když o pár kilometrů dál v roce 2001 otevřeli zlatý důl Morila, objevily se v Sansu nové tváře... a nové bary.
"Líbí se mi, jak myslíš", prozradil kdysi Choť po delším přemýšlení nad mou neuváženou otázkou, co se mu na mně zamlouvá.
"Ne co si myslíš," ujasnil to ještě, "ale jak přemýšlíš."
Měla jsem na vybranou: propadnout chmurám z toho, že vlastnímu muži připadám fyzicky odpudivá, nebo se zaradovat, že jeho vztah ke mně stojí na hodnotách, které zub času nenahlodá. Přinejmenším do alzheimera.
"Po vzoru Panny Marie přijměme Ježíšovo slovo života a naděje". To je téma letošní mariánské pouti do senegalského Popenguinu, která se má příští pondělí uskutečnit už po stojednadvacáté.
Dvacetiletá Chadídža houpá v náručí miminko. Osmiměsíční dcera je smyslem jejího života, říká. Chadídžin život, ač – nebo právě proto, že – má smysl, není vůbec jednoduchý. Chadídža je svobodná matka.
"Tohle už ale budete nechávat v postýlce?" ujišťovala se v době mého těhotenství paní, která nám občas hlídá děti a s Knoflíčkem zažila ještě "období nošení".
"Proč?" podivila jsem se.
"No... protože to byste měla hrozně těžké, se třema dětma, a aby se muselo pořád nosit... Ale on vlastně váš manžel... jak to mají u nich, oni se asi taky nosí, že?"
"Doma miminko nemusíte koupat každý den," vysvětlovala dětská sestra na oddělení šestinedělí, "ale tady v porodnici se každý den koupou. Takhle si miminko navlhčíte žínkou - doma vám vanu napustí a teplotu vody zkontroluje tatínek - tady vanu nemáme, myjeme pod proudem vody," roztočila kohoutek. "Miminka to mají ráda, je to jako u maminky v bříšku," objasnila a strčila záda ječícího děťátka do šplíchajícího proudu.
"Jako novorozenci by mi to evokovalo spíš propichování plodové vody než vznášení se v děloze," pomyslela jsem si kacířsky.
Po hledačích vagíny zůstávají nejčastějšími náhodnými čtenáři těchto stránek hledači neexistujících uprchlických táborů v Dakaru. Někteří natěšenci po přečtení článků od svého plánu finančních či tělesných radovánek s půvabnou černoškou (sexy černochem) upustí, druzí nejspíš ani nezapochybují, informace nehledají, články u mě a u Nigerijcovy ženy nečtou, a začnou posílat peníze. A právě těm druhým je, coby "poslední pomoc", určen tento článek.
"To je vaše první děťátko?" vysekla usměvavá studentka poklonu mým skorošedinám.
"Ne, třetí," přesunula jsem se z kategorie "stará prvorodička" do kategorie "starý blázen". Slečna si své mínění, ať už bylo jakékoli, nechala pro sebe (paní doktorka se na mě o pár týdnů dřív po téže informaci podezíravě zahleděla: "víte, že kojení není antikoncepce?") a přerovnala na stolku vedle porodní postele stojánky s gázou.
"Zena, ktera ma hrdost, tak si chlapa k porodu tahat nebude. Takove ty slaboduche zeny, ktere potrebuji "podporu" si ho tam tahaj, a mysli si, ze jim to pomuze."
Blogů českých muslimů a muslimek je dnes na internetu mnoho, a většinou se zabývají jen, nebo aspoň převážně, náboženstvím. Na tomto blogu se samostatný článek o náboženství – bez historického nebo společenského kontextu – dosud neobjevil, a neměla jsem ani v úmyslu nějaký takový psát.
Ale stalo se, že jsem shodou okolností znovunalezla stránku Islámské Komunity a tam, v jednom nabádavém příspěvku, narazila (mimo jiné) na větu Plakal jsi dnes ze strachu před Vznešeným Bohem? .
O třicet kilo těžší než před půl rokem, kutálela jsem se týden co týden do těhotenské poradny a týden co týden poslouchala "to už bude každou chvíli, možná už dneska...".
Romana byla třídní krasavice. Většinu spolužaček o hlavu převyšovala a pro její míry by lecjaká žena vraždila. Vzdor tomu se Romana nehodlala stát modelkou, nesnila o kariéře herečky ani nekandidovala na Miss. Dokončila střední školu a nastoupila do práce v útulném baru v centru Prahy. Byla celkem zvyklá, že budí pozornost mužů všude, kde se ocitne. Ani ten zákazník z Jamajky (Robert, říkal, že je Robert) neměl nijak originální způsoby balení... ale byl to její první černoch a Romana byla zvědavá, co je pravdy na těch pověstech... o tom... však víte!
"...Dr. Weinhold z Halle (si vzpomněl) ve dvacátých letech 19.století na infibulaci, známou u některých malajských kmenů, ale také ve starověkém Římě. Šlo o operační zákrok, který zabraňoval nejenom onanování mladých mužů, ale vůbec schopnosti uskutečnění pohlavního aktu. Doktor – znovuobjevitel svou metodu popisuje takto: "Operace sama je snadná a téměř bezbolestná, stejně jako zaletování a připevnění kovové pečeti.
Ne, není to článek o eschatologii, pekle, věčném zatracení; drží se věcí tak přízemních, jako je osud tělesných ostatků – za určitých podmínek. V Keni, Tanzánii nebo Malawi se může stát, že – pokud jste albín – budete po smrti (která nemusí být tak úplně přirozená, pokud se zájemcům o mrtvolu nechce čekat) rozebrán na součástky a použit pro potřeby magie.
V bance se k Choti chovají obvykle profesionálně, ba až mile. Souvisí to pravděpodobně s neutuchající nadějí úřednic, že se jim podaří Choti vnutit mu nějaký ten úvěrový produkt navíc, pěkné připojištěníčko či jinou službu. A jednoho dne se jejich natěšené očekávání splnilo.
Na podzim jsem se chystala kamarádovi napsat, jak skvělé je být matkou, nota bene těhotnou matkou. Jak je úžasné mít zdravé děti a jak krásné je cítit, jak se člověku (totiž ženě) v břiše hýbe nový život. Bylo mi báječně a toužila jsem se o to s někým podělit. Naštěstí zůstalo jen u úmyslu a nemusela jsem se v zimě ztrapňovat tím, že bych svá předchozí slova dementovala líčením, jak strašné je být těhotnou matkou.
Když letos na začátku dubna oznámil prezident Senegalu znovuotevření francouzských škol ve městě Touba, netušil, že místo "revoluce" odstartoval skandál.
Dveře místnosti pro matky s dětmi v nákupním centru zůstávaly zavřené. Přešlapovala jsem před nimi už hodnou chvíli a byla čím dál netrpělivější. Choť se opodál snažil zabavit starší děti, ale bylo jasné, že dlouho mu to už nevydrží. A v tom jsem ji uviděla.
"Prísahám, že som nikdy nebola na čiernych. Nikdy v živote. To moja spolužiačka z gymnázia Alena odjakživa vedela, že chce len a výlučne čierneho chlapa. Aj si ho našla a dnes spolu žijú v New Yorku. Keď som robila v rádiu reláciu na tému Priťahujú vás príslušníci inej rasy, napísala mi záplava žien, ktoré snívajú o hladkom ebenovom tele, čo ich mocne zovrie v náručí.
"A má vtáka po kolená?" opýtalo sa ma deväť z desiatich kamarátok v čase, keď sa všetko prevalilo."
Po stranách hlavy jí trčely dva světle hnědé culíčky a trochu se zhouply pokaždé, když se naklonila ke kamarádce. Seděly tam spolu pod skluzavkou, dvě holčičky asi tak deset a jedenáct let staré, a zpovzdálí si prohlížely Knoflíčka.
Bratři manželky projevují – v rámci společenského postavení daného věkem – úctu bratrům manžela, ale celkově se vztahy mezi bratry a sestrami manžela a manželky neliší od vztahů mezi pokrevními sourozenci.
U nás doma se objevila kočka. Tedy, neobjevila se tam svévolně, dovezla jsem si ji (jak se posléze ukázalo, včetně chlamydií a zárodečných koťat) od rodičů.
V neochozených elegantních botech, které mě tlačí, sedím ve škole a namísto účastného přikyvování tomu, jaký zlatý důl představuje personální psychologie, se sžírám vztekem.
Dohonila nás těsně před přechodem pro chodce. V naleštěném výkladu autosalónu se odrážely její šediny, když se skláněla ke Knoflíčkovi.
"On se mě asi bojí," pravila ke mně, "asi té mojí hole. Že hned běžel k vám, když mě viděl... Moje dcera má devět dětí, jsou už veliký. Deset porodů, ale jedno zemřelo. A co že ty vaše jsou takový černý?"
"Problémem ve společnosti nejsou lidé jako mongolský dělník bez prostředků, ale lidi jako ten, co mu chce pomáhat... tito lidé zabraňují skutečnému řešení problému a pod rouškou pseudohumanismu vznikají absurdity... kvuli takovým se dějí ve společnosti věci, které jsou plivancem do xichtu normálním a slušným lidem."
V textu Mají pánové radši blondýnky? se Nigeria zamyslela, co je příčinou, že po boku černých mužů se u nás velmi často vyskytují hyperrozměrné ženy. Prý je to tím, že rozlehlejší domorodky mají nižší sebevědomí, pročež snáze padnou do milostných tenat galantního cizince.
Český překlad textu senegalské národní hymny, napsaného L.S. Senghorem, asi ještě nikdo nepořídil (přinejmenším jsem ho nikde nenašla). Anglický se mi příliš nelíbí a tak nezbylo, než překládat (převážně) z francouzštiny, jíž nevládnu. Za úroveň překladu a případné omyly se tudíž omlouvám a pod plným zněním uvádím i originál a anglickou verzi. Francouzsky rozumějícím čtenářkám (a čtenářům, jsou-li jací) se tímto omlouvám (připomínky si, prosím, nenechávejte pro sebe!).
Hudbu od Herberta Peppera naštěstí překládat netřeba.
Mít nevlastního rodiče je nejsilnější indikátor, že s dítětem bude špatně zacházeno; mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát. Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo ("to je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu tak blízko").
píše se (mimo jiné) na zadní straně obálky knihy profesora Jana Zrzavého.
Čtvrtka chleba, mléko, salám v papíru. Jednotlivé položky nákupu padaly do nákupní tašky, jejíž majitelka se před odchodem naposledy rozhlédla po vesnickém krámku... a rozhodla se ještě chvíli setrvat.
Získala si mě na první pohled. Nevtíravá barva přesně stejného odstínu, jaký je na dlažbě v kuchyni. Elegantní obliny decentního vzoru, vystupující na povrch a zase se ztrácející v pevných nitkách.
Ta, přesně tahle látka (a žádná jiná) musí zdobit francouzské okno v kuchyni.
Soustředěně pozorovala poslední okamžiky kostky cukru, zmizelé pod temnou hladinou. Když se na mě znovu podívala, vypadala najednou unavená a mnohem starší, než je ve skutečnosti.
"Já ti tak závidím," vzdychla ta, o které jsem si myslela, že má ve svých osmadvaceti letech všechno, co si jen může přát: vysněnou a dobře placenou práci s budoucností, milujícího a pozorného manžela, krásné, zdravé a chytré děti. Žádné starosti. Žádné potíže.
"Tak to opravdu nevím," vrtěla hlavou prodavačka v obchodě s nábytkem, kam jsme přišli zjistit, jak sestavit naše nové židle. Vyobrazení na návodu k montáži zakoupené zboží připomínala jen rámcově a nikde ani náznak postupu, který by sedáky barových židliček vyzdvihl z přízemních nížek do úrovně pro neliliputy.
Jean už léta pracuje v jednom pražském hotelu. Mimo sezónu to s klientelou bývalo vždycky horší, ale rozjíždějící se ekonomická krize učinila situaci bezmála tragickou.
Jean živí manželku, dvouletého syna a tříměsíční dceru. Živí je doslova, protože je to muž dobrého vychování a to by mu nikdy nedovolilo otevřeně od manželky čekat nějakou finanční podporu na provoz domácnosti.
Markéta, Jeanova manželka, je šetrná žena. Mateřskou ukládá na svůj účet: "na horší časy", říkává.
V jednom z předchozích článků – a hlavně v diskusi pod ním - se psalo o tom, že afričtí muži jsou svým polovičkám (třetinkám, čtvrtinkám, pětinkám...) povinováni hmotným zajištěním. Kdosi tam vyjádřil pochybnost, že by péči o pohodlí manželek všichni muži skutečně zvládali.
A zrovna v dnešní černé kronice jsem našla příklad, co se může stát, když manžel svým povinnostem nedostojí.
Ve vlaku Olanna seděla na podlaze s koleny přitaženými ke hrudi a cítila teplý, upocený pach těl kolem sebe. Na vnější straně vlaku viseli lidé, kteří se přivázali řemeny, a na schůdkách se přidržovali zábradlí. Slyšela tlumené výkřiky, když nějaký muž vypadl ven.
Těžko si předem představit, jaký bude pohled na hodiny, které už měsíce nikdo nenatáhl. Podivnost prázdného ticha v zaprášených pokojích, do kterých dávno nikdo nevstoupil. A jak hořký bude pohled na novou pravdu bez příkras, na pravdu páchnoucí hnilobou a desinfekcí.
Vím, že většina čtenářů tohoto blogu Boubacara Josepha Ndiaye neznala a nikdy neviděla. Dovolím si k nim dneska drobnou nezdvořilost a budu psát pro ty, kdo se do Senegalu dostali. Pro ty, kdo byli natolik "turisticky všední", že navštívili ostrov Gorée i Maison des esclaves.
"V Číně smíme mít jen jedno dítě. Ale když se čínské děti narodí v zahraničí a mají jiné občanství, může jich být víc. A pak, když si vyděláme peníze, budeme tu posílat děti do francouzské nebo americké školy a tak se časem z Afriky dostaneme do Evropy nebo do Států."
I takové jsou důvody, které přivádějí Číňany do Senegalu.
Na svatbě snad každá nevěsta slýchá, že má být před manželem pokorná, trpělivá a odevzdaná. Tak velí slušné mravy: od ženy se čeká, že bude – aspoň na veřejnosti – projevovat manželovi úctu a uznávat jeho převahu.
Příbuzná z článku Tváří v tvář má manžela, který mě miluje skoro stejně horoucí láskou, jako ona sama. Stejně jako ona sama je zcestovalý a světaznalý – ze zájezdu do Tuniska se vrátili zhnuseni množstvím Arabů, které se v Tunisku nachází. Z dovolené v keňské "rezervaci pro turisty" si přivezli poznání, jak to všechno v Keni funguje. Během čtrnácti dnů pochopili všechno o Indii a o Bali.
A o své zkušenosti a zjištěná fakta se neváhají, v pravý čas a s pravými lidmi, podělit.
"Dokážeš si to představit? Choť si nic nepamatuje!" stěžovala jsem si hořce jedné čtenářce krátce poté, co jsem svého životního partnera vyslala na nákup počítačového kabelu do jedné prodejny (měli jen kabel bez disku) a nákup paměti do jiné (měli jen disk bez kabelu, zato slíbili instalaci – když si přineseme vlastní kabel). Vybavila jsem Chotě adresami obou prodejen a instrukcí, v jakém pořadí nakoupit a jak se na místa nákupu dostat.
Za hodinu volal. Kabel neměl a pro hard disk se vydal spojem, který k obchodu s počítači nejel. Nepříčetné Manželce chladnokrevně sdělil: "Nemůžu si přece všechno pamatovat!"
Jenže já vím své. Problém netkví v paměti. Ten problém je v uších! A neřešíme ho sami:
Přemýšlela jsem, jestli mám některé z následujících řádků vůbec publikovat. Část z nich je totiž "nepodloženou informací", pro niž nejsou důkazy. Ale některé nepodložené informace by skoro zasluhovaly pozornost investigativních žurnalistů.
Lehounké polibky kapek nočního deště mě studily na tvářích, když jsem vedla děti od jednoho nádraží k druhému, kde by – snad – mohlo stát nějaké taxi, kterému se do kufru vejdou naše zavazadla a kočárek.
Malá odbočka:
Nikdy nepochopím, proč řidiči brněnských taxíků (píšu brněnských, protože v Praze se mi nikdy nestalo to, co v Brně zažívám pravidelně) čekají na stanovišti před nádražím(!) s kufry aut plnými beden, demižónů, přepravek nebo pytlů brambor. Většinou nám ten kontraband s omluvnými úsměvy a krčením ramen ukazují: "manželka mi s sebou ráno dala, ať to zavezu švagrovej..."
"Za ty peníze, co jsme ušetřili na umělé výživě, si – až jednou odstavím poslední dítě – nechám udělat plastiku prsou," zažertovala jsem nedávno před zrcadlem, které se ke mně chovalo poněkud macešsky.
Um Nuwajjir měla jenom jedno dítě, syna Nuriho, který byl trochu zvláštní. V deseti nebo jedenácti letech ho začaly okouzlovat dívčí šaty, fascinovat dámské boty, oslňovat líčidla a dlouhé vlasy. A protože se tyto zvláštní sklony časem spíše prohlubovaly, než aby mizely, začala mít Umm Nuwajjir vážné starosti: o to vážnější, že z Nuriho rostl něžný a křehký chlapec namísto tvrdého svalovce, jak se od něj očekávalo. Um Nuwajjir se všemožně snažila kormidlovat syna správným směrem, ale neuspěla ani s mírnými mateřskými domluvami, ani s výpraskem.
Vztahy mezi sourozenci opačného pohlaví jsou ve znamení vzájemného respektu, bez vtipkování. Půtky končí s nástupem puberty, od které sestry bratrům projevují povinnou úctu.
"Proč jste ho hodili na zem?" ptal se Choť, když poprvé spatřil svého osmnáctiměsíčního syna, kterak mi leží u nohou a řve, jako když ho na nože berou.
Okamžiky, kdy člověku pocit studu nad jednáním někoho jiného brání v přiměřené reakci, nepatří mezi nejpříjemnější. Zvlášť když si je druhá strana vykládá jako chvíle slabosti.
Když se Bohdanka seznámila s Omarem, pochopila, že našla Muže svého života. Učaroval ji Omarův mužný vzhled, kočičí pohyby, vznešená chůze, krásné držení těla. Celé hodiny by se ho vydržela dotýkat a užívat si hebkosti jeho pleti, s tváří položenou na Omarově hrudi poslouchat tlukot srdce uvnitř. Doufala a věřila, že to srdce tam tluče pro ni. A snad i měla pravdu.
Bylo toho napsáno již hodně o ubíjejícím stereotypu života žen v saúdské arábii, ale jen málo pozornosti se věnuje zmařeným životům mladých mužů. Pravda je, že jejich životy jsou nádherné ve srovnání s životy žen, ale přesto jim mnohé chybí. ...
V brněnské mešitě nedávno proběhla sbírka na pomoc trpícím Iráčanům.
Kázání v pražském islámském centru se dnes protáhlo, protože zdejší muslimové odsoudili izraelské útoky na civilisty v Gaze a rozhodli se jít projevit svůj nesouhlas před izraelskou ambasádu.
Choť, ještě včera (stejně jako my všichni, nemuslimské přátele nevyjímaje), zděšenýzáběry mrtvých dětí a žen a poničených budov, se místo cesty před zastupitelský úřad Izraele vrátil domů.
"Hele, co si myslíš o pseudolásce? To jako, že chlap si vezme ženskou a "milovat" se teprv začnou, páč manželé se mají milovt. já vždycky tvrdila, že milovat se dá naučit – ostatně u mýho muže mi to trvalo dost dlouho. On třeba vůbec nechápe zamilování, kdy člověk nemůže jíst ani spát, kdy je schopen zoufalých činů. Dalo by se říct, že je až nenormální, ale přijde mi, že v Africe je to běžný?
Hamadi miluje svůj život. Ráda žije v Aqabě, ráda chodí do práce a ještě raději se modlí. Ráda je ženou, a i když by ráda jezdila na kole jindy než před rozedněním (aby ji nikdo neviděl), nikdy by s muži neměnila.
Na blogu Aishy Najmanové se před pár dny objevil článek Dva roky s islámem. Autorka (která si na rozdíl ode mě pamatuje přesné datum své konverze) píše o tom, jak se změnil její život poté, co se stala muslimkou.
Podobný článek napsat nemůžu: nejen proto, že po bezmála dvou desetiletích si ty změny vybavuji asi hůř, než bych na ně vzpomínala (tak jako Aisha) po dvou letech.
Případ připomínající proslulého "katarského prince" zveřejnil server ferloo.com. Stejné rozpaky nad tím, kdo je čím vinen, ale úplně jiný konec. Možná proto, že žalovaní nebyli bohatí princové...
Pod článkem o knížce se rozhořela zajímavá diskuse, která mě přiměla slíbit jedné z přispěvatelek další zamyšlení nad tím, co všechno je (může být) na jiném kontinentě jinak.
Když sengalský elektropodnik SENELEC rozeslal svým odběratelům faktury na částky až o polovinu vyšší než obvykle, vyvolal tím vlnu nespokojenosti, která na dakarském předměstí Guediawaye dokonce přerostla v protesty.
Občané se rozhodli předražené účty neplatit, a jejich odhodlání podpořili imámové a činitelé čtvrti, když se 6. prosince vydali na protestní pochod městem.
Pokud váš zájem o tento blog z jakéhokoli důvodu překračuje hranice čtení, můžete, nenastane-li nějaká nepředvídaná situace, Manželku dnes také slyšet.
23:00 na stanici Český rozhlas 1 v pořadu Nad věcí paní Jany Klusákové.
Opozdilci mají díky archívu Českého rozhlasu tu možnost ještě ZDE.
"Kapské město není jako Worcester, kde všichni chlapci chodí do chlapecké školy a děvčata do dívčí. V Kapském městě si můžete vybrat z celé řady škol. Jenže k tomu, abyste se dostali do dobré školy, potřebuje člověk známosti a oni jich mají málo.
V roce 1920 porodila paní Silisia Diatta v kabrouské čtvrti Nialou svému muži dceru, která se o dvě desetiletí později stala symbolem neozbrojeného protikoloniálního odporu Casamance. Pojmenovali ji AlineSitoé.
Iva Pekárková ve Slonech v soumraku píše o tom, co se může stát, když si postarší nezkušená Britka přiveze domů mladého Afričana. Ale co se může stát, když postarší zkušená Francouzka žije s Afričanem v Africe? A nebo když si mladou Afričanku přiveze domů postarší Evropan?
Anne se vymrštila z křesílka rychlostí, o níž nedoufala, že by jí byla schopná. Byla o hlavu větší, tyčila se nad ním jako obryně, rudá, zpocená, s pláčem na krajíčku. Ach Bože, jak ho nenávidí, toho skrčka, toho slizouna, toho lidského červa! Všechno, co k němu cítila, co od něj