Jak (ve dvou) přežít multikulturní manželství

... senegalská hudba dnes trochu jinak...

...nebo nabídka přivýdělku. Asi obojí.

Tento blog byl původně založen jako testovací místo pro některé pasáže z rukopisu knihy Baobab v lipové aleji. Fragmenty několika kapitol (a něco navíc), tvořící víceméně souvislý příběh (budete-li číst chronologicky), najdete v kategorii Příběhy z Afriky a navazující Příběhy z Evropy.

Pro zachování kontextu je třeba začít číst  od nejstaršího článku (pro přesměrování můžete kliknout ZDE ) a potom pokračovat pomocí odkazu "Novější článek", který najdete na konci každého textu.  Lze samozřejmě číst i na přeskáčku. Odkudkoli. Ale pak se nedivte, jestli se budete divit.

"Tohle že má být přesně pro mě?" kroutila Míša hlavou. "To si jako mám nechávat dál srát na hlavu?" listovala knihou, která doporučovala různé úskoky a lsti pro nalákání harmonie do manželství.

Byla jsem ve věku, kdy jsem nedokázala vidět všechny plošky diamantu. Ne že bych si byla zrovna pletla drahokam s plastem, krásu jsem viděla, věděla jsem, že tam je, ale nedokázala jsem ji cítit, nemohla mě omráčit.

Fouta

"Umírá ti," volala mi kamarádka.

Jen jednou za generaci se takový rodí... sociální podnikatel.

Můžeme mu klidně říkat "nákupní centrum". Zní to vznešeněji, než tržnice. Ale ani jedno z těch označení nedokáže vystihnout povahu věci.

Zdraví mě pokaždé už z dálky. Má drobounkou, blonďatou, modrookoou holčičku. Učiněnou vílu, na pohled.

Sahel Blues

Náš příběh končí, ale vrána ještě stále nedoletěla do hnízda.

Esclavage

Že já jsem neodešla, dokud jsem neměla děti!

Ženským se nedá věřit.

Petra už není žádné děťátko. Pánové jí sice hádají patnáct šestnáct, ale čtyřletá Maruška (kterou Petra přestala vydávat za svou sestřičku už před rokem nebo dvěma) je důkazem, že se drobátko pletou.

Ráj, jak mu všichni říkají

Je pouhá snůška rozkoší

Vezmi si ho, kdo jej žádá

Já Tebe jen potřebuji

Vloni jsem psala o ramadánu pro milence a pro prostitutky. Další z obskurních povolání, ktrá by mohla být muslimským posvátným měsícem v Senegalu postižená, jsou barmani. Taky majitelé nejrůznějších fast foodů, výrobci sendvičů, a prodejci minisukní, elastických kalhot a erotických propriet.

Že je to dneska!

Vyrostla jsem na vesnici. Když jsem šla do školy, musela jsem pěkně nahlas pozdravit každého dospělého, kterého jsem potkala. I ty co jsem neznala. Mohla jsem totiž vzít jed na to, že oni znají mě. Kdybych je nepozdravila, dostanu později doma co proto.

Matčino zoufalství byla cena, kterou otec zaplatil za svoje štěstí. Jak to mohl udělat?

"´Osud nám nepřál´, takhle mi to vážně řekl!"

Checky Blaze + Ablaye Mbaye

Tak nám prý "křesťanský fundamentalista" postřílel norskou omladinu. Aspoň tak se to píše v novinových titulcích.

Kdyby mi teď někdo předložil nějaké děťátko, to moje myslím, zmenšené do velikosti a podoby novorozeněte,poznala bych si ho vůbec?

"Jeden milovník na všechno sám nestačí,"

Senegal může být... :-)

O brigádách, ze kterých se některé dívky do školních lavic už nevrátí.

Zděšení, rozpaky.

Jako bych chtěla, křečovitě, utvrzovat sebe i okolí ve falešné víře, že mě muž nebije,

Zvonění budíku hlásí tmě, že od půlnoci už uběhly dvě hodiny. Tma nedělá nic, já se kradu z postele, opatrně, abych nevzbudila děti a nemusela je znovu uspávat, nechávám pootevřené dveře na chodbu a plížím se do přízemí.

Jak člověka může dohnat jeho vlastní minulost?

Ani rychlé.

Ale stojí to za to!:)

Sluneční paprsky, procházející neotviratelnými okny, proměnily autobus v solární tepelnou troubu. Dívka v kraťasech a se sluchátky na uších se ovívala plastovými deskami. Tělnatá dáma se vrtěla na sedadle, nejspíš aby se k němu nepřilepila docela. Autobus prudce zabrzdil. Kapka potu sklouzla staršímu pánovi ze zátylku za límec košile.

Stačí, když tou rukou udeříte do klávesnice a vyťukáte na ní, kdy jste ho měli naposled, jakou má barvu a kapacitu. Pokud je to tentýž ipod, co nám leží na skříni, s radostí vám ho vrátím (už pěkných pár dní po majiteli bezvýsledně pátráme).

"Jestli s ní ještě někdy promluvíš, rozvedu se s tebou!" A je to.

Halpulaareen! :)

Matky do půl noci před domem dceru samotnou se samým frejířem státi, do lesu, do pole, mezi obilí s tím, oným choditi, po hospodách se toulati a po celých nocech tancovati nechají: ano ještě mnohé matky, aby přece dcery brzy vdaly (to jest, odpusťte slovu, aby se časně zkurvily), do hospody nevinné děvčátka posílají. Ó matky, co myslíte?

"Nebudete k nám náhodou muset jezdit do poradny?" starala se paní doktorka.

Komu se to nelíbí...

Kamarádka si nepřeje, aby jí někdo gratuloval k narozeninám. Kamarádka je muslimka ortodoxnějšího ražení, dost svědomitá na to, aby se vyhýbala nábožensky podezřelým záležitostem.

Moc tomu nerozumím. Co vede ženy a dívky, aby snědému uhrančivému cizinci tolerovaly chování, za které by českému Honzovi rozbíjely hlavu litinovou pánví, nebo minimálně ukazovaly záda – z dálky?

My feeling

"To ona taky jedna říkala, že to vydrží, no a pak jsme stříhali pupeční šňůru," nedal se mými sliby ukolébat lékař v sanitce, "ale já to tu mám naštěstí všechno nachystaný," uklidňoval spíš sebe než mě.

Blížily se Vánoce. Blížil se náš odjezd do Prahy.  A blížil se termín mého porodu.

To, co zavrhneme, musí živořit na samém okraji – patří to přece k tomu, co "u nás neděláme, neříkáme a nemyslíme si."

Ve stejný den, kdy rozporcoval tělo Tonyho Hughese, dobré kousky si dal stranou a zbytek hodil do sudu s kyselinou, Dahmer znovu vyrazil ven na lov.

"To jste tolik přibrala pokaždý? No tak to počítejte s tím, že přiberete zase," zavrtěla hlavou moje brněnská gynekoložka, když jsme se viděly naposledy. Prosila jsem o radu, jak se alespoň v tomto těhotenství vyhnout (obvyklému) téměř padesátiprocentnímu nárůstu hmotnosti.

Ten s tou lodí

Zlatavý kokršpaněl bez vodítka očichával hromádky po svých psích kolezích na trávníku před klinikou.

Měla jsem za sebou korespondenci se svou zdravotní pojišťovnou

Art bi

Žádná školka. Žádné spaní.

Děti naší tzv. vyspělé technické civilizace žijí sice v dostatku a pohodlí, ale je to, jak se zdá, draze zaplaceno.

Jen dvě z mých kamarádek a známých se kterými jsem na tohle téma kdy přivedla řeč, mi tvrdily, že nikdy nebyly znásilněny.

Dolehla na mě plnou silou.

Něco z Burkiny Faso

V každoročně sestavovaném žebříčku RFI deseti nejlepších alb Worldmusic se práce senegalských umělců objevuje pravidelně.

Rassoul

Nedomyšlené odsuzování násilí je příliš pevně zakotveno v běžné společenské mentalitě.

Ano!

Plantainy – zelené banány na vaření – nově prodávají i hypermarkety Globus.

A z plantainů se dají dělat skvělé pochoutky...

Turecká láska k západu se projevovala především zájmem o evropské ženy.

Yaay

Ženy jsou naše maminky; i Pánbůh má k ženám ohledy... :

"Vztah s černochem" je heslo, které, podle statistik, na tuhle stránku často přivede čtenáře (hádám tedy, že asi spíš čtenářky). Předpokládám, že tu doufají najít, co je na "vztahu s černochem" největší komplikací. O tom mám svou představu.

Pro Aichu.

Ahlu Nabi

Láska

To očekávání, příšerná touha otěhotnět proměnila každý nový měsíc v bezhlavý vzestup  k možnému požehnání,

Wally Family

aneb Politická (ne)korektnost v praxi

... nebo si to alespoň myslí.

"A jak vypadá? Jako Robertova manželka?" ptal se na mě kdysi dakarský bratr mého v Holandsku pracujícího snoubence.

"Ne, prosím tě!" smál se Alassane, "Tahle je o čtyřicet let mladší!"

"Kéž tě Bůh prokleje za to, že nedodržuješ pravídla Saharáwí, že sem chceš přivést cizí lidi od soudů, že mluvíš o právnících , že vyhrožuješ starému muži."

Soucit

Remake známého hitu Miriam Makeby.

Rubrika Nigerijcovy ženy odumřela v době, kdy si dotyčná znovuotevřela vlastní blog. Její stránky se staly soukromými, komornějšími, intimnějšími, ne už pro každého.  Ale že ta "veřejná", byť nekošatící, rubrika zůstala u mě, na to si její zaplňovatelka vzpomněla kvůli Sivákovým a Facebooku.

A protože některé věci si zaslouží býti řečeny i jinde než v soukromí, vyhovuji tímto paní autorce a její článek o Prima kšeftu uveřejňuji zde:

aneb co jedí Soninkové.

Někdo mi užírá dnů.

Hned dvě africké superstar v jednom klipu.

Pak nebudeme dál pátrat po tom, co se doopravdy děje. Chtějí, abychom se bílých stranili, abychom bezelstně a bezmocně přihlíželi vlastní zkáze.

Průvodce pro nevěsty

Pullo Sy

Proč?

Niani

"Jak může někdo hrát počítačové hry?" podivoval se Choť odjakživa. "Taková nuda. Kolegové v práci pařej každou volnou chvilku, já to prostě nechápu," dodával, zejména v těch třech nebo čtyřech dnech, kdy jsem propadala kouzlu Farm Frenzy.

Právě před osmi lety došlo k námořnímu neštěstí, které stálo život více lidí, než ztroskotání Titanik.

"Milostné vzkazy mažu..."

Mangianové kdysi věřili, že když muž dělí své semeno mezi několik žen, snižuje tím svou potenci. Podobně v East Bay se domnívají, že míra potence je přímo úměrná pohlavní zdrženlivosti.

Muži

Letní horka už jsou za námi, ale o hřejivém ibiškovém čaji už jsem psala. Nezbývá mi, než doufat, že ještě není příliš zima na orosenou sklínku soow...

aneb Umění manželské diplomacie

Rybí omáčka z Casamance

Dakar se během postního měsíce mění. Minisukně a bokovky mizí z ulic, copánky se ztrácejí pod šátky, muži místo oříšku kola žižlají dřívka na čištění zubů.

Změny doznávají i vztahy mezi některými mladými lidmi.

Je ramadán a my se naprosto neduchovně přežíráme.

Prý.

Aneb další střetnutí s policií ČR.

Nestrkejte nikdy nos tam, kam nemáte.

O rasismu v zaměstnání (na Moravě)

Nejen moje bývalá budoucí spolumanželka Ngoné v tom měla jasno.

Zdá se vám český limit patnáct gramů marihuany příliš nízký pro její beztrestné držení?

Potom pozor při cestách za exotikou.

O vdané dámy se v Senegalu starají manželé. Ubytování, ošacení, šperky, jídlo, školné a léky pro děti... to všechno zajišťují pánové domů. Pracující žena má výdělek navíc jako kapesné pro své potřeby (z nichž, pravda, důležitou část tvoří pořizování dárků pro manželovy příbuzné).

Ale co se stane s těmi, které se rozvedly a zaměstnání nemají? O některých z nich píše dnešní deník L´Observateur.

Jdeš takhle ráno po ulici, a najednou zakopneš o miminko...

Pošmourné odpoledne mě k procházce zrovna nelákalo. Choť, vůči povětrnostním vlivům odolnější, se vydal do města sám. Cestou prý někde nakoupí, sliboval.

O tom, že ani osobní doporučení nemusí pranic znamenat

 Stokrát jinak.

Soulož před porotou jako podmínka rozvodu.

Mužům na nějakém tom smítku prachu nebo otisku dětského prstíku na zrcadle nezáleží. Prý.

Abdou Guite Seck: Občan Saint Louis

Odkopla jsem z cesty několik párů bot, abych měla kudy uvést návštěvu.

"Ahóoj," zajásal můj zachránce, když skrze pootevřené dveře do kuchyně spatřil děti.

"Ahoj... helou," pronesl, stanuv před Chotěm.

Každé Velikonoce se Choť ve vzpomínkách vrací ke školním kraslicím. 

Vědět, s kým spíš, nestačí.

"Já na ten rozvod půjdu...?!"

"A co jinýho si myslíš, že čekám?" chce se mi zařvat, ale říkám to tiše. Pak se zvedám a s očima v sloup odcházím spát. Jedno se mu musí nechat, žijeme spolu už přes deset let, ale stále mě dokáže překvapovat.

aneb o africké porodnosti

 Japonci mají sumo, Rusové hokej, Brazilci fotbal... Senegalci a Gambijci zápas. Zpěvačka Viviane Chedid Ndour má slabost pro sportovce; svého času způsobila skandál svým mimomanželským poměrem s fotbalovou hvězdou El Hadjim Dioufem (nazpívala mu píseň "Kdy tě uvidím?)... Dneska žádá zápasníka, aby ji "zvedl vysoko". 

Ležela tam vedle postele, celá zválená, poznamenaná šmouhami prachu a otisky dětských prstíků.

"Vy, pojďte stranou... ano, vy!"

To není zrovna věta, kterou by si člověk přál slyšet, když je na letišti s kufrem a ne zrovna čistým svědomím.

Ty mi tolik chybíš; co jsi odjela do ciziny, je dům tak pustý! I dětem je smutno, a i kdyby ses vrátila brzo, pro mě to stejně bude dlouho...

A já se rozvedu. Děti neděti, cybersex doma trpět nebudu.

Máme přece nějaký morální zásady, ne?

Povzdech ve sluchátku zašuměl jako ozvěna moře v mušli.

"Ne, s Chotěm k nám radši nechoď, Ahmed ho nemá rád."

Ten pán se slunečními brýlemi není "těžkej frajer", ale slepec. :-)

Oblíbenému pokrmu věnoval píseň i Papa Ndiaye Guewel, jehož :"Fonde je dobré – když na něm (jeho prodeji) nevyděláš, aspoň z něj budeš mít pořádný zadek" se stalo okřídelným vtípkem na adresu obdařenějších dam.

Až se vás někdo bude ptát: "prodáváš fonde?" budete vědět, co tím myslel. :-)

Ráda si myslívám, že scénky a postoje druhu "nepůjčils´mi kyblíček, tož tě majznu lopatičkou", "když budeš kamarádit s Lucinkou, dosmrti na tebe nepromluvím" či "s Betynkou nekamarádím, protože Janička ji nemá ráda" jsou v životě lidském jen vývojová fáze, z níž se samostatně myslící jedinec vyhrabe během docházky do mateřské školy, nebo nejpozději v průběhu návštěv prvního stupně školy základní. Stává se mi, žel nezřídka, že skutečnost mě z té iluze vytrhává.

Budou mě pronásledovat a perzekvovat!

Kdo si "pořídil černocha", nechť ve vlastním zájmu předstírá, že černoch není černoch.

V podvečerních hodinách drnčící domovní zvonek značí zpravidla návštěvu poštovní doručovatelky.

Vidím ženu na bílém oslu.

 Cizinku.

Co ji vede do našich hor a kdo ji sem poslal? Jestli to byl ďábel, tak nevidím jeho anděly, po pravici, ani po levici.

   Od roku 1955 do roku 1992 vzrostl průměrný věk poprvé se ženícího Senegalce z 25 na 32 let. Ženy se už nevdávají průměrně v jednadvaceti, ale ve čtyřiadvaceti. První pohlavní styk má teď průměrný senegalský muž ne v sedmadvaceti, ale v osmnácti letech... a průměrná žena, stejně jako před čtyřiceti lety, v devatenácti.

Už z pouhého pohledu na čísla je zřejmé, že – ačkoli se o tom nemluví a veřejné mínění mimomanželské pletky odsuzuje – předmanželský sex není ničím mimořádným.

Ženy jim závidí. Kamarádky za nimi chodí se žádostmi o peníze. A dívky svádějí jejich muže, když je konečně uvidí.

Zkuste papáju!

Flammerole se těší do Beninu.  Nakupuje věno a dary a má (nejspíš) trému. Tedy aspoň já bych ji měla. A píše mi, že u mě nikde nenašla rady, co jakého s sebou do Afriky.

Jenže co já můžu komu radit? Byla jsem jen v Senegalu a v Gambii, a ještě k tomu naposledy před pěti lety!

Medina je jedna z nejstarších a nejchudších čtvrtí Dakaru. Píseň je o medínských dětech.

"Tato nemocnice už ženy neošetřuje," vyštěkl strážný . Stál nahoře na schodišti a ledově chladým pohledem si měřil zástup shromážděný dole před nemocnicí Maláj.

Z davu se ozvalo hlasité mručení.

"Ale tohle je ženská nemocnice!" vykřikla jedna z žen za Marjaminými zády. Následovaly souhlasné výkřiky. 

O tom, jak moderní komunikační prostředky ničí osobní styky mezi lidmi.

Desinfekce mi nevoní. Ani zatuchlina, vyčpělé mýdlo, zaschlá moč, prášek proti molům a dušený květák.

Nelíbí se mi, jak vržou gumová kolečka postelí a pojízdných křesel na linoleu, a nemám ráda veliký, hlučný a zlomyslný výtah.

Masové

s ilustračním videem.

Pozor na rychlé soudy!  

"Byl ses podívat na papeže?" tázal se Středoafričan svého francouzského kolegy.

"Ne," odvětil tázaný. "Ne?!" černochův úsměv trochu pohasl. "Proč ne?"

"Protože nemám munici," odtušil Francouz, ignoruje spolupracovníkovo rozhořčení.

Senegalským žákům a studentům v počtu téměř dva a půl milionu začíná školní rok.

"Tak které si vezmu?" přemítal Choť před botníkem, ve kterém má vyskládány nejméně tři desítky párů naleštěné, naimpregnované obuvi, od společenských bot k obleku přes (hodně) značkových tenisek až po pohory, sandálky a polobotky.

A všechny a chronologicky. Některé tu už byly, jiné ještě ne. Jako bonus jeden retro důkaz pro nevěřící Tomáše a Tominky, že Manželka je dočista blond. :-)

*Tenhle článek, ač již kdysi publikovaný, jsem dnes k svému údivu objevila v "rozepsaných",  vracím ho tedy mezi veřejné.

Omáčka z okry

(recept pro Alici, aby věděla, co s tím gombem, až ho sežene)  

Solution

Koncerty duchovní hudby pokračují...